Návrhářka Monika Drápalová: Můj motor je silný pocit. Pak hledám, jak ho vyjádřit

Autorka rozhovoru: Kateřina Kang

Monika Drápalová je česká návrhářka, která během kariéry prezentovala svou tvorbu
v Evropě, Americe i Asii a prodávala ji do mnoha zemí světa. Je historicky první
Češkou, které se podařilo vytvořit v Paříži vlastní Haute couture kolekci, když 
vedla značku Karloff Couture Paris jako módní ředitelka. Je držitelkou mnoha
mezinárodních a českých ocenění (například Oděvní designer roku Czech Grand Design 2008 a 2013, Grand designérka roku 2013 ad.). Navrhovala také kostýmy pro film
Amerika, pro několik divadelních představení a její tvorba se nachází ve sbírkách
Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Monika právě zažívá jedno z nejvytíženějších
období ve svém životě.

Je šance, že se to po pár měsících zklidní?
Právě, že ne. Já to spíš řeším tak, že si pak víc vybírám na co se soustředit. Protože jinak
už člověk není sám v komfortu, nestíhá věci dělat, dotahovat, využít a užít si je.
Prezentovat je a sdílet. Na sociální sítě už vůbec nezbývá čas. A pak mi lidé říkají: „My tě
nikde nevidíme, co pořád děláš?“ A já jim říkám: „Jsem úplně nejvytíženější, co jsem kdy
byla, a vy nic nevíte?“ Nemám čas na propagaci, aby bylo vidět, co člověk dělá.

Takže propagaci si děláš sama?
Dělám takovou propagaci samospádem. Odjakživa. Vlastně spoléhám na to, že se kolem
módy všichni známe, takže si mě stylisté vyhledávají sami. Propagace jede více méně
sama. Nikdy jsem neměla pocit, že se na ni musím soustředit. Teď se situace mění
virtuálními propagacemi (smích) a musím říct, že mě to trochu stresuje, protože nejsem
ten typ, co by měl potřebu každý den někomu něco sdělovat a trochu mě to obtěžuje.

Ruší to soustředění na Tvou tvorbu?
Ano, přesně tak. Většinou chci totiž sdílet něco, co má význam. Nechci sdílet něco
banálního. Informací je všude spousta a lidi to zatěžuje. Snažím se to dělat jen, když cítím
potřebu sdělit výsledek.

Se zahlcením informacemi a přístroji souvisí kolekce, kterou jsi připravila pro letošní
Prague Fashion Week. Je to pro Tebe osobně hodně aktuální téma?

Ano, myslím, že trend je jasný. Hodně se věnuji vývoji a tomu, kam móda do budoucna
směřuje, jakou cestou lidé jdou. Z toho pak dedukuju, co potřebují, k čemu tíhnou a tímto
způsobem odhaduji trendy dopředu. Většinou dělám kolekce rok nebo dva předem a to
téma potom zpravidla „dojede“. Je to vždy experiment s nejistým výsledkem. Musím říct,
že se toho ale nebojím (směje se). Za roky, co to takhle dělám, zjišťuju, že to je dobře a
že si to musím uchovat. Protože, když se člověk zaměří jen na komerci, tak už nic
nevymyslí. Já mám vždycky nějaký silný pocit, tak se ho snažím vyjádřit. Pak se na to
divám zpětně a říkám si: „Proč jsem to udělala?“ Jsou tam nápady, které třeba nejsou
všechny komerční, to sama dobře vím, ale dá se z nich vytáhnout něco, co se později
v komerční módě objeví. Takže třeba teď jsem použila pyžama a kabáty, pocit domova a
romantické historie. A nejsem na pochybách.

Jak bys to nazvala?
Jako uměleckou vizi.

Když se kdokoli podívá na Tvou kariéru, tak si může být jistý, že Ti umělecká vize
funguje spolehlivě.

Móda je hodně složitý a náročný obor pro lidi, kteří nemají tuto „napojenou“ nadstavbu.
Proto to u nás v oděvu vázne. Protože obchodník se do toho bojí jít, nechápe, proč tohle
ano, ale tohle ne. Lidé ve Francii a Itálii mají umění a kulturu daleko lépe zažité a ctí
umělce. Pracovala jsem ve Francii, takže to mohu srovnat. Byla jsem tam šest let a úplně
mi to změnilo život. Když jsem vyšla školu v Čechách a dělala jsem svoje věci, tak jsem
nevěděla, jestli to dělám dobře. Ale pak jsem jela do Francie a to byl obrovský boom
nahoru. Oni to cítili, respektovali, uznávali a dávali mi to najevo. Hodně mi stoupla
sebedůvěra, ověřila jsem si, že umím odhadnout trendy. A když jsem se vrátila sem, tak
s tím musím bojovat zase, ale nechci si vzít to sebevědomí, že když člověk něco cítí, tak
by to zřejmě mohlo fungovat.

Pravidelně létáš do Paříže na veletrh Première Vision, kde si vybíráš látky. V čem je pro
Tebe výjimečný?

Určitě v tom, že se tam sjíždí výrobci látek z celého světa a je to opravdu „première
vision“ – poprvé viděné trendy v materiálech. Funguje i takovým inspiračním způsobem -
jsou tam filmy, instalace, úplně to miluju. Dodavatelé tam jsou přes bavlny, vlny až po celé
spektrum látek. A je tam také vždy vidět nová barevnost a atmosféra kolekcí. Tam nejvíc
„načmuchávám“ atmosféru příští sezóny (usmívá se).

Hodně experimentuješ s novými materiály. Zároveň je vždy kombinuješ s ověřeným
materiálem, který má hodnotu a kvalitu. Je teď nějaký materiál nebo technologie,
které ve své tvorbě zkoumáš?

V nové kolekci jsem se vrátila k původním materiálům, protože jsem tři předchozí roky
pracovala na výzkumu technologií, materiálů, lepení švů a všech nových technologií. A když
něco takhle hodně prozkoumávám, tak mám pak chuť na úplný protipól. Tím, že jsem
technologie zkoušela, mi pak některé věci připadaly takové odlidštěné, budoucnost se mi
jevila až strašidelně. Najednou přestávala být lidská. Je to všechno takové moc z hlavy –
vymyšlené, dotažené, ale chybí tomu to, co má člověk rád. Nějaký příjemný materiál, co
přiroste k srdci. Stejně všichni lidé tíhnou k přírodě. Když najednou mezi těmi novými
materiály vidíš něco babičkovského, starého, tak cítíš silnou emoci. Vždycky se snažím to
harmonizovat, abych neupadla do jednoho extrému a abych zohlednila to, že sice pracuji
s minulostí, ale dělám budoucnost. Abych propojila oba vlivy.

Teď si tedy užíváš jen tradiční materiály?
Ano, moc mě zaujal trend divokosti. Pro lidi se stává atraktivní prostota, často jezdí na
dovolenou, kde nemají všechny luxusy naší civilizace, ale těší se na jednodušší podmínky,
do stanu, do obytného vozu,… Jen s pár věcmi. Trend je minimalizovat věci. Lidé se dívají na
to, aby jim věci sloužily a byly příjemné. U materiálů je zajímavé, že přírodní materiály
stárnou, ale technologické materiály se musí zničit, nebo zrecyklovat. Nikdy neuvidíš krásu
technologické věci, jak se mění. Ale rozpad bavlny je krásný vždycky, má svou patinu, mění
se. Třeba džíny získávají časem charakter, jako člověk. To technologická věc nemá. Je
vymyšlená, umělá a až moc dokonalá. V nové kolekci mám na kabáty použitou opravdu
surovou vlnu, je taková trochu chlupatá a trochu hrubá. Líbilo se mi to v kontrastu
k pyžámkům pod ním z bavlnky a z hedvábí. To příjemné máš na těle a kabát tě chrání jako
obal proti vnějšímu světu.

Svůj ateliér jsi založila v roce 1998, pak jsi měla ateliér v Lyonu, butik v Paříži, teď
máš ateliér v Pragovce, jaké to je?

To je pořád v proměně. Já mám stále pocit, že jsem na začátku. Hledám svoje místo a jak
to celé má fungovat. Pro mě není jednoduché být na jednom místě, proto jsem nikdy svůj
ateliér nevedla jako místo, kam chodí zákaznice. Je to moje tvůrčí místo, kde mám
kolekce a svůj prostor pro tvorbu a nikdy jsem to neměla spojené s přímým prodejem. A
teď, co mám ateliér v Pragovce, se to vyhrotilo, protože to místo je charakteristické – až
punkové – a tam se to s módou, u které člověk očekává servis, moc nepotkává. Tím pádem
tam chodí jen lidé, kteří módě rozumí, ocení originalitu toho prostoru a kontrast. Pragovka
má kouzlo starého industriálu se specifickou romantikou, která je pro mě hodně
inspirativní. Zamilovala jsem si to tam. Připomíná mi to atmosféru UMPRUM a tehdejší
prostory, kde je tvůrčí chaos a na co koukneš, z toho může něco vzniknout.

Co by mohli podle Tebe Češi udělat pro to, aby se oblékali lépe v každodenním životě?
Je to hodně o vlastním duchovním vývoji každého člověka, musíš prostě najít sám sebe.
Člověk musí najít, kdo je, co chce vyjadřovat a s čím souzní. Svým výrazem pak bude
přitahovat lidi, kteří jsou podobní. Stačí začít nosit oblečení určitý skupiny lidí a víš, že tě
to ovlivní. Oblečení má zásadní účinek. Je spousta lidí, kteří si na něco hrají a nejsou tím,
za koho se vydávají. Ale to se pozná, maska se odhalí. Myslím, že je to hodně o „sebevědomí“ a hraní si. V Čechách se móda bere hodně vážně, ale myslím, že tak vážná není. Lidé uvažují, aby si nevzali na sebe něco, co je podle jiných „mimo“, „moc“ nebo „málo“, ale pořád je to hodně ustrašené. Nikdo nemá sebevědomí, aby řekl: „Tohle je moje, tohle jsem já a je to.“ Kolik takových lidí známe? Ale když pak někoho takového potkáme na ulici, tak si řekneme: „Téda, ten je úžasnej!“ Ale někdo jiný zase toho člověka zavrhne. Lidé hodně posuzují, mělo by se to brát lehčeji.

Co Ti na současném fashion průmyslu vadí?
Vadí mi samozřejmě to, jak se ztrácí pojem o realitě o uskutečnění nějaké věci. Mám
pocit, že všichni jsou tak rychlí a ve všem chtějí být tak super inovativní a pořád dokazovat
něco nového, že není čas na dotažení toho výrobku do kvality. S tím se potýkají všechny
oděvní firmy. Světové značky, které dělají globální síť, vyrábí každý měsíc novou kolekci,
ale normální oděvní značka to nemůže nikdy stihnout, je to nemožné. Než kolekce vznikne,
předchází tomu dlouhý řetězec práce. Takže si myslím, že se z toho stává takový umělý
svět, u kterého už nikdo ani neví, jak funguje, ale každý se pořád ptá: „Tak co máš
nového, kde to máš a co prodáváš?“ Ať si zkusí ušít kolekci dvakrát do roka a hlavně zajistit
a zafinancovat výrobu. Rychlost módy se pořád zrychluje a jsou na to různé reakce.
Například se ruší sezóny, jsou kapsule, každá firma teď dělá kapsule a na druhé straně jsou
odpůrci jako například slow fashion. Je hodně proudů, které teď módou běží.

A co je na těch proudech pro Tebe pozitivní?
Asi to, že je to pestřejší. Nabídka se rozšiřuje a každý může být individualita, která si
dělá, co chce a nosí, co chce. Vytratila se pravidla. Někdo se v tom může ztratit a někdo
jiný zase najít. To je na tom pro mě zajímavé.

Když připravuješ novou kolekci, jaká fáze toho procesu je pro Tebe nejdůležitější?
Nejdůležitější a nejzajímavější je začátek. Ten mi pak dává sílu to celé udělat. Najednou
mě musí něco ohromit a pak hledám, jak to vyjádřit. U mě je to často spojené s hudbou.
Většinou mi v hlavě vzniká přehlídková kolekce, vidím ji – novou osobu, světla, hudbu,…
všechno. Když tvořím svoje věci, tak si je vůbec nekreslím. Nechávám to volně proudit –
beru do rukou rovnou látky, přikládám je na pannu a to mě vede k další látce a k dalšímu
nápadu. Podle toho, jak je to dlouhý proces, tak pak uhýbá do podskupin (směje se).
Nejsem konceptualista, přitom moc obdivuji charakteristické tvůrce, kteří si drží stále svou
linii a inovují ji. Já bych si s tím vůbec nevěděla rady. Můj motor je ten silný pocit. Pak
hledám, jak ho vyjádřit.

V rozhovoru i ve své nejnovější kolekci se věnuješ tématu zahlcení informacemi. Jak
relaxuješ od všech aktivit a informací?

Já to moc neumím. Vždycky si řeknu, že budu mít volno, a když ho mám, tak mě to
rozhodí. Najednou zjistím, že si to neumím užít. Jsem zvyklá na určitý režim výdeje
energie, takže si musím hlídat, abych odpočívala pravidelně. Když mám volno, tak sním. To
je můj největší relax. Když necítím žádné tlaky - jsem totiž hodně zodpovědný člověk a
jakmile na mě někdo vyvine tlak, že mám něco udělat, tak dokud to neudělám, tak ho
pořád cítím. A mám děti, takže to mám samozřejmě pořád (směje se). Ale když mám třeba
půl den, kdy nic nemusím, tak mám ráda, když si třeba jen můžu napustit vanu a zasnít se.
To si pak úplně „ulítnu“, čas plyne a já v sobě hledám nové pocity. Takový pasivní
odpočinek s čistou hlavou (usmívá se).