Na pozici Store Manager pracuje s úsměvem už více než rok. Je empatická, přátelská a pro svůj tým a prodejnu dýchá. Už při přijímacím pohovoru jsme si byli jistí, že k nám do Vermontu skvěle zapadne. Co jsme ale o Klárce tehdy ještě nevěděli, je, že svou energii investuje do mnoha aktivit, které podniká ve svém volném čase. Běhá po horách, maraton prý také není problém. Cestuje sama na vlastní pěst a věnuje se vozíčkářům. Klárku jsme vyzpovídali a celé povídání si můžete přečíst v našem rozhovoru

Co tě na tvé práci nejvíc baví?

Na mojí práci mě nejvíc baví moje prodejna, protože to je moje děťátko. Je to výchova, práce s mým týmem, který učím vše tak, aby byl samostatný a nejlepší.  Když odjedu na dovolenou či na školení, chci, aby můj tým zvládl chod prodejny bez problému, jako bych tam byla. Tým a prodejna jsou pro mě na prvním místě, protože od toho se odvíjí vše ostatní. Dosahování výsledků, vizuál prodejny a především zákaznický servis. Usilujeme o to, aby se u nás zákazníci cítili dobře a vraceli se a my si budovali portfolio našich stálých zákazníků. V momentě, kdy jsou zákazníci nebo moji kolegové nespokojení, tak je cesta k úspěchu daleko těžší a je náročné to změnit.

Čeho si na Vermontu nejvíc ceníš?

Na našem Vermontu si nejvíc cením toho, že jsme rodina. Není to firma, která jde pouze za ziskem a nehledí okolo, ale naopak se stará o zaměstnance. Tím nemyslím jen prostřednictvím benefitů, ale především starostlivost o každého z nás jako jedince. Zaměstnanec tu není jen číslo, ale má jméno. Jsou i dny, kdy nám teče do bot a není nám do zpěvu. Cením si toho, že v těchto situacích tu pro nás Vermont je, ať už nadřízený nebo HR, ale také můj tým na prodejně.

Čím se ve volném čase odreaguješ?

Nejvíc zbožňuju běhání a cestování. S tím souvisí lezení po horách, poznávání nových lidí a kultur. Než jsem nastoupila do Vermontu, pracovala jsem na pozici regionální vedoucí, což byla velmi náročná a stresující práce, proto jsem hledala nějakou aktivitu, při které bych si mohla čistit hlavu a utřídit myšlenky. Zároveň jsem zhruba před čtyřmi roky podstoupila úspěšnou operaci, která pro mě představovala stěžejní moment a já si uvědomila, že péče o duši je pro mě velmi důležitá. A právě tehdy jsem našla zálibu v běhání. Ze začátku jsem uběhla 1 km, celá uřícená, a postupně přidávala víc a víc. Zhruba po roce, kdy jsem se snažila zlepšovat a četla i různé knihy, jsem dostala k narozeninám svůj první závod. Jednalo se o závod v běhu na 10 km v Praze. To byl mezník, kdy jsem si řekla, že to zvládnu a od té doby běhám závody. Uběhla jsem půlmaraton v Karlových Varech nebo například v Ústí nad Labem. Běžela jsem i maraton v květnu 2018. Vyhrála jsem Horskou výzvu, což byl běh na 18 km v Krušných horách. No a když mám před sebou pár dní volna,  nemám problém si sbalit spacák a přespat sama například na Sněžce a koukat na hvězdy. Člověk, když je sám, tak vnímá věci kolem sebe jinak. A tím, že vedle sebe nemá někoho, s kým by to mohl sdílet, tak to sdílí sám se sebou a v podstatě mu to kolikrát dá víc. Proto mi vůbec nedělá problém cestovat sama, běhat sama a poznávat sama. A o tom to je, že když je člověk spokojený sám se sebou a dělá něco, co ho těší, tak to předává i svému okolí. Do budoucna bych chtěla procestovat Moldávii, Ukrajinu, Nepál a vzdálenější východní destinace, které ještě nejsou příliš turistické. Lidé se často bojí do těchto zemí cestovat, ale když k místním zvyklostem přistupujete s pokorou, můžete poznat danou zemi úplně jinak než s cestovní kanceláří nebo s průvodcem.

Jakým způsobem zvládáš skloubit své zájmy s prací?

Myslím si, že máme velkou výhodu v tom, že pracujeme krátký/dlouhý týden. To znamená, že mám často například 3 dny za sebou volno. V tu chvíli si sbalím batůžek a spacák, vezmu auto a jedu. Když jedu na tzv. velkou dovolenou, čerpám dovolenou tak, aby mi to dohromady vyšlo alespoň na takových 14-16 dní.

Je něco, co o tobě ještě nevíme?

Myslím, že ano. Další činnost, která mě kromě běhání a cestování těší, je trávení času s vozíčkáři. Každý rok v létě jezdíme na společnou akci, kterou pořádá můj kamarád Vašek. Když bylo Vaškovi 17 let, spadnul ze stromu a ochrnul. Od té doby je na vozíčku a my si k sobě našli zpět cestu, tím že se známe od dětství. Každé léto tedy vyjíždíme s vozíčkáři na několikadenní akci po Čechách, sjížděli jsme například řeku Vltava a Morava. Je to super v tom, že se propojí naše světy a cílem je ukázat, že vozíčkář nemusí znát jen svou rutinní cestu z domu do školy nebo do práce, ale že i na vozíčku může poznat svět. Je to činnost, která mě naplňuje a dodává mi pocit, že svět není až tak černobílý, jak se někdy může zdát.