•      Danieli, jak jste se vlastně dostal k opernímu zpěvu?

Musím říct, že to bylo opravdu „náhodou“, ač na náhody nevěřím. Vždy jsem měl, jako životní vášeň, letectví a vše kolem letadel. Chtěl jsem být pilot, mít krásnou uniformu a lítat po světě. Jako koníčky jsem měl sport (volejbal a lyžování) a zpěv v dětském sboru. Tam jsem se setkal s úžasnými pěveckými lídry – Vlastimilem a Annou Kobrlovými a Petrem a Martinou Zemanovými, sbormistry Ústeckého dětského sboru. No a vzhledem k tomu, že nás kluků tam bylo málo, tak jsme se měli krásně.:-)

• To věřím, museli si vás hýčkat...

Přesně tak. S koncerty jsme procestovali Evropu a poznali spoustu významných osobností. Jedním z nich byl i skladatel Miloš Bok, který si nás odrostlejší vzal na Českou mši Vánoční J. J. Ryby a mě svět orchestru, sboru a varhan uchvátil. Začal jsem se o něj víc zajímat a studovat klavír, varhany, skladbu a dirigování. Pak v 15 letech jsem měl zdravotní problémy a nemohl pokračovat ve výcviku pilota, tak se hudba přemístila na první kolej a do roka, během kterého jsem potkal další velice důležité lidi, jako je Jan Vacík (kolega a přítel Luciana Pavarottiho), pěvkyně Věra Páchová nebo dirigent Norbert Baxa (ředitel hudební Evropské akademie), jsem měl svůj první debut jako sólista v Národním divadle. Maminka ještě říká, že náš romský soused, úžasný hudebník a skvělý člověk, mi tu pěveckou budoucnost vyvěštil z mého miminkovského pláče v kočárku. 

•             Jaké jste měl pocity při svém prvním větším operním úspěchu?

První profesionální debut byl právě v roce 2014 v Národním divadle v Praze – úžasný pocit umocněný mými kolegy, např. režisér Ondřej Havelka, šéfdirigent Robert Jindra ad. Ale ještě předtím jsem zažil své první chvíle na jevišti Krušnohorského divadla v Teplicích, kde byla premiéra v rámci Evropské hudební akademie a já jsem jako jediný čech po boku studentů a absolventů Vancouverské university Britské Kolumbie zpíval jako sólista opery. 

•             To je úžasný start! Provází vás kariérou také nějaký hudební vzor?

Tak těch mám nespočet, ať už jsou to skladatelé vážné hudby, jako je Puccini, Mahler, Dvořák nebo Verdi, ale také velikání jako Stevie Wonder, Ray Charles, Oscar Peterson, Bruno Mars anebo i Karel Gott. To všechno jsou lidé, kteří tvořili, psali a interpretovali naprostou hudební extraligu po několik dekád. Jako pěvecký vzor bych si ale vybral Luciana Pavarottiho. Jeho hlas, interpretace a kariéra jsou jako z učebnice pro úspěšné zpěváky. Samozřejmě nesmím opomenout jeho kolegy Plácida Dominga a José Carrerase a éru před nimi, jako byl Enrico Caruso, Franco Corelli nebo Carlo Bergonzi – jak vidíte, všechno velká jména tenorů.

•             A jaké jsou vaše nejoblíbenější operní role?

Vždycky jsem se viděl v italské opeře a to především v rolích Pucciniho a Verdiho (Rodolfo v Bohémě, Vévoda v Rigolettovi, Alfrédo v Traviatě atd), čili milovníci. Postupem kariéry se mi poštěstilo dostat se i k rolím komickým a prý (asi podle mého vtipného výrazu) jsem v nich dobrý. Baví mě, ale jsou to zároveň ty nejnáročnější polohy. 

•             Jak se připravujete na nové role? Máte nějaké specifické rituály?

Příprava je různá – samozřejmě se nejdřív musíme naučit hudbu, pokud nerozumíme jazyku, tak text a perfektní výslovnost, a pak přichází na řadu práce s hlasovými kouči. Ti nás navádí tím nejlepším směrem a radí, co funguje s hlasem nejlépe a aby interpretace byla osobitá a žádná nuda. Zde už se zapojuje i kousek z nás a to, co chceme do role vložit. Musím se taky přiznat, že jsem dost pověrčivý a když mi vyjde nějaký postup (jídlo, oblíbené činnosti před představením apod.), tak se ho snažím opakovat nebo napodobit. 

• Jaké jsou vaše další zájmy mimo hudbu?

Jak jsem už zmínil, mou velkou životní vášní je letectví. Není den, abych nesledoval na Instagramu nebo YouTube něco o letectví nebo přímo letadla. Dokonce si často jezdím „čistit hlavu“ na pražské letiště, kde u kávy pozoruji letadla a ten provoz – vůně kerosínu mě uklidňuje.:-) Taky mě moc baví vařit nebo hostit přátele na večeře, obědy a pochopitelně miluju cestování, objevy nových kultur a koutů světa. 

•             Jak vidíte budoucnost opery a její místo v moderní společnosti? Myslíte si, že má stále co nabídnout mladé generaci?

To je velice krásná a zároveň těžká otázka, pokusím se na ni odpovědět opravdu svým subjektivním názorem: Myslím si, že v moderní společnosti, kde máme všeho přehršle a na dosah mobilních dat, je velice obtížné dostat moderního člověka do kamenného divadla. I přesto se mi málokdy stává, že bych viděl svá představení nebo koncerty prázdné, ba naopak. Myslím si, že tento moderní hlad po živé kultuře prostě v lidech zůstane a do jisté míry tomu napomohla smutná doba covidu, kdy kultura a umění bylo pouze online.

Co se týče opery samotné, tak jeden z mých snů je přitáhnout právě mladé diváky do divadelních sedadel, aby alespoň 5x (jednou je vážně málo) zažili umění Verdiho, Pucciniho či Dvořáka na vlastní kůži a nechali se hudbou dojmout. Dokonce se mi to i daří skrze kolegy hudebníky z jiných žánrů, třeba popu, RnB nebo rapu, kteří navštěvují má představení, odcházejí nadšení a chtějí znovu a víc. Já osobně v tom vidím další plus pro mladé lidi – může to být i důvod cestovat. Například sednout na letadlo za pár euro, vystoupit za 1,5 hodiny v Miláně, prožít toto město a večer jít na last minute vstupenky na nejlepší operní představení, které na světě je a po něm letět zpět. Za mě ve spojení s italským proseccem a sýry je to výlet za 10/10! 

•             Super tip! Pojďme teď trochu odbočit k módě. Jak byste popsal svůj styl mimo jeviště?

Já jsem už od gymplu rád nosil klasičtější oblečení jako košile, saka, kožené polobotky a brašny atd. Čím jsem starší, tím širší to spektrum oblečení mám a liší se podle nálady, se kterou se probudím. Moc rád nosím i mikinu (zrovna jednu, co mám od GANTu, mi všichni moc chválí) a tenisky - v tom jdu do opery jako do práce zadním vchodem. Jindy si rád vezmu letní oblek, košili a z domova odcházím ve stylu „sicilského mafiána“. 

•             Máte své oblíbené designéry nebo módní značky, které pravidelně nosíte?

Designéry bohužel oblíbené nemám, protože si při tom množství textu a oper nepamatuji jejich jména.:-) Každopádně, vždycky jsem měl rád značkové věci a upřímně se momentálně právě ve zmíněném GANTu nebo LAGERFELDovi cítím opravdu příjemně a přirozeně. 

•  Jak se připravujete na velké akce a premiéry?

Vždy jsem hodně dbal na výběr dresscodu podle závažnosti akce, ale vždy ruku v ruce s mým věkem. Nechtěl jsem vypadat jako 50letý kravaťák, co má jeden oblek a točí ho stále dokola společně s barevnými kravatami. Vždy se snažím vymyslet něco nového a dát to na odiv svému okolí. Například na mou připravovanou debutovou desku O sole mio, jsme vybrali společně s vizážisty VERMONTu nádherný černý, ale moderní oblek KARL LAGERFELD, který bude pro tuto desku italských a neapolských písní jistě ikonickým.

•             Jak vnímáte propojení mezi módou a uměním? Myslíte si, že móda má na operní scéně své místo?

Myslím si, že určitě ano. Přecejen i velká módní jména navrhovala kostýmy pro nespočet slavných operních inscenací po celém světě. Podle mě by se tato praktika měla zase do divadla vrátit – kostým a jevištní móda totiž nepopiratelně dotváří naše postavy a charaktery. Už na kostýmní zkoušce, kdy se kostým zkouší ještě nastehovaný, se snažím vnímat celou postavu tak, jak ji chci hrát, aby ten charakter podtrhla a umocnila. Kdybych hrál prince v Rusalce a byl oblečený jako bankéř v šik obleku, asi by to nevypadalo tak kouzelně. Na druhou stranu, lovecká uniforma, ač moderní, by přece jen měla ten správný princovský šmrnc!

FOTo: Hana Görlichová

ROZHOVORY