Hudba vyplňuje velkou část vašeho života. Ale jsou někdy i chvíle, kdy toužíte po úplném tichu?      
Asi nějaké takové jsou, jenže mám v hlavě rádio a to pořád jede. Takže i když je ticho, v hlavě mi hrají písničky, které mě zaujaly. Třeba teď v ní mám „Santa’s coming for us“ od australské zpěvačky Sii. (začíná si pobrukovat)

Propojujete různé hudební světy a přeskakujete mezi nimi. Je v tom touha uniknout nějaké škatulce?
Neřekla bych, že to je snaha nezapadnout do škatulky. Spíše je to moje vnitřní touha dělat věci, ke kterým bych se normálně nedostala. A navíc je to také báječná zábava. Baví mě poznávat nová prostředí, nové styly, tvořit s ostatními lidmi. Ohromně mě bavilo třeba divadelní představení s bratry Jiřím a Ottou Bubeníčkovými. Tvořili jsme ho za pochodu a hudba, kterou jsem pro něj napsala, vznikala v Drážďanech, kde Jiří působí a kde se všechno také nacvičovalo. Propojování různých světů dává smysl a funguje, v současnosti se propojuje spousta různých médií a formátů. Je fajn, že se do toho můžu taky zapojit.

Co pro vás vůbec znamená hudba?
Hudba je geniální, protože je to univerzální jazyk. Lidé mohou mluvit harmonií a zároveň harmonii neovládat. Díky hudbě mohu komunikovat s lidmi, kteří ji nestudovali a třeba ani neumí noty.

Jak jste se k hudbě dostala a proč jste si vybrala právě cello?
Maminka je ředitelka základní umělecké školy, takže jsem měla k hudbě vždy blízko. V pěti letech jsem začala hrát na klavír, ale když jsem se – vzhledem k tomu, nakolik jsem muzikální – neposouvala tak rychle, jak bych měla, začali naši přemýšlet, kde by mohl být zakopaný pes. Volba mé maminky padla na cello, protože to není až tolik frekventovaný nástroj. Maminka si ostatně prošla podobným vývojem, původně totiž chtěla studovat klavír, ale babička prohlásila, že klavíristů je strašně moc a že by si měla vybrat něco jiného – a tak vystudovala klarinet. Přestože je vynikající klavíristka, papír má na jiný nástroj.

Slavní cellisté jsou většinou muži, žen je mezi nimi jako šafránu. Je to kvůli fyzické náročnosti nástroje?
Síla je určitě potřeba, cello přece jen něco váží, musíte ho nosit a vůbec, je třeba mít fyzičku, abyste mohli hrát. Jinak je to jako cokoliv jiného, co chcete dělat na vrcholné úrovni. Když se chcete věnovat cellu naplno, musíte počítat s tím, že přijdou určité komplikace –
třeba bolesti zad. S těmi mám sama velký problém, takže musím hodně cvičit a chodit na fyzioterapii. Jakmile nechodím, hned je to znát. Důležitý je také mentální trénink – nesmíte se nechat strhnout k zemi myšlenkou, že je to náročné povolání za málo peněz. Bohužel takové už umění většinou je.

Už jste říkala, jak jste se dostala k hudbě. Ale jak jste přičichla k modelingu?
To mělo dvě fáze. V šestnácti mě objevil skaut, ale doplatila jsem tehdy na to, že už jsem vypadala jako dospělá ženská, což u šestnáctiletých modelek není úplně ideální. Chtěli, ať zhubnu, vyrostu, nechám si narůst vlasy. Po dvou letech jsem z agentury odešla, aniž bych nafotila jedinou fotku. Pak jsem se na modeling vybodla, až po pár letech mě zaregistrovala moje současná agentura a lákala mě zpět. Měla jsem jediné přání – abych nemusela hubnout. Je to spojené i s tou fyzičkou, o které jsme mluvili. Prostě musím mít sílu, abych to utáhla a uhrála. Přistoupili na to a jsem spokojená. Občas něco nafotím, ale není to modeling v pravém slova smyslu, protože pořád někde lítám a cestuju. Jelikož jsem vytížená hudbou, málokdy se povede nějaký termín trefit. Ale když se to podaří, je to super. Hrozně mě to baví.

Dá se modelingový svět nějak srovnat s tím hudebním?
V obou, zdá se, hodně závisí na tom, jak člověk vypadá, přestože by to tak v hudbě samozřejmě být nemělo. V obou je důležitý profesionální přístup, jinak to nemůže fungovat. A spojuje je také to, že si v dnešní době každý myslí, že může být muzikant nebo modelka. Díky sociálním sítím dostávají na veřejnosti prostor i lidé, kteří by jinak náročným sítem neprošli. Nemusí to být špatně, ale častokrát na sebe strhávají mimořádnou pozornost lidé, kteří si to nezaslouží, protože jiní jsou šikovnější a talentovanější.

Mluvíte třeba o youtuberech?
Ti umí něco říct a při tom se natočit. Ano, i to je umění, ale pro mě jako pro člověka, který se věnuje hudbě 20 let, prakticky celý svůj život, a konstantně na tom maká, tak pro mě je to skoro až urážka. Mrzí mě, že nejsou víc vidět lidé, kteří mají nějaké zásluhy – vědci nebo učitelé, ti opravdu vytvářejí hodnotu, která po nich zůstane.

Jak vypadá váš diář?
Mám ho plný zhruba půl roku dopředu.

Napadá mě, zda máte nějaký tajný recept, jak prodlužovat dny?
Bohužel žádný nemám. Spíš bych potřebovala recept, abych neprudila svoje okolí tím, jak jsem nedostižitelná. Trpí tím mezilidské i partnerské vztahy. A také – ale to je moje dobrovolné rozhodnutí – prakticky vůbec nechodím ven. Žádné večírky, žádné kalby. Jednou za půl roku se někde objevím, ale brzy jdu domů, protože mám v dalších dnech nějaký program.

Když odpočíváte, co děláte?
Můj ideální volný den začíná poctivým spánkem, třeba do jedenácti, protože jsem sova. Po probuzení si udělám velký brunch, zajdu ven se psem, zaplavu si nebo vyjedu do přírody, abych si pročistila hlavu. Večer jdu do kina nebo divadla. A pak ještě ležím doma v župánku a koukám na seriály.

Sci-fi, fantasy, Hvězdné války…?
No jasně, jsem geek. Vyrůstala jsem v tom, protože tatínek je dinosaurus českého fandomu, jako jeden z jeho zakladatelů u toho byl od začátku, pašoval třeba i knížky z Polska. Sci-fi, fantasy, komiksy, horory, to byly moje nejlepší pohádky. Vždycky jsem byla divná – četla jsem sci-fi, zajímala se o metalurgii a sbírala japonské meče. Pro vrstevníky jsem byla fakt bizár, ale když jsem přijela na con (sraz fanoušků sci-fi – pozn. red.), tak to nikomu bizarní nepřišlo. To byl můj svět.

Jak jste se dostala k japonským mečům?
Z geekovského světa jsem k nim měla blízko. O metalurgii jsem se začala zajímat ve dvanácti nebo třinácti. Chodila jsem na sérii přednášek o japonské kultuře a úplně mě to pohltilo. Výroba mečů je umění, nad kterým zůstává rozum stát – trvá strašně dlouho tak krásnou věc vyrobit, protože je potřeba vrstvit tisíc mikrovrstev kalené oceli. V Japonsku jsem bohužel ještě nebyla, ale láká mě to. Bylo by úžasné moci se podívat třeba k nějakému mistrovi, bavilo by mě osahat si jejich kulturu od čajového obřadu až po tamní chrámy. Japonsko je postaveno na úctě k tomu, co člověk dělá, a to se mi moc líbí.

Už jste si stihla splnit spoustu různých přání. Zbývají vám ještě nějaké nesplněné sny?  
Těch ještě je! Ale nechci je říkat nahlas. Nevyplatilo se mi být příliš konkrétní – člověk si něco přeje, ale řekne to trochu jinak, tudíž se to odehraje, ale odehraje se to jinak, než si původně představoval. Na druhou stranu mi i ne zcela naplněné sny otevřely cesty k setkáním s lidmi, kteří byli v mém životě důležití. Můj největší životní sen je být šťastná a neubližovat svému okolí. Chci být dobrým profesionálem, což je celoživotní boj. Člověk musí být sebekritický, nesmí být sám se sebou spokojený a musí na sobě pořád pracovat.

V hlavě mi pořád něco jede...

Koho doporučuje...
V poslední době všude mluvím o Davidu Stipkovi, písničkáři z Frýdku-Místku. Jeho píseň Jericho se mě vnitřně dost dotkla. Na českém nebi se konečně objevil písničkář, který píše opravdu inteligentní, uvědomělé texty dospělého chlapa s rodinou, který už má leccos za sebou. Toho bych určitě doporučila.

Co poslouchá v autě...
Baví mě třeba Sia. Ale hlavně teď poslouchám věci, které sama dělám, abych byla při koncertech v klidu – takže 8 hlav šílenství od Vladivojny La Chia, Zvíře jménem Podzim nebo The Solipsist od Borise Carloffa.