Dá se modelingový svět nějak srovnat s tím hudebním?
V obou, zdá se, hodně závisí na tom, jak člověk vypadá, přestože by to tak v hudbě samozřejmě být nemělo. V obou je důležitý profesionální přístup, jinak to nemůže fungovat. A spojuje je také to, že si v dnešní době každý myslí, že může být muzikant nebo modelka. Díky sociálním sítím dostávají na veřejnosti prostor i lidé, kteří by jinak náročným sítem neprošli. Nemusí to být špatně, ale častokrát na sebe strhávají mimořádnou pozornost lidé, kteří si to nezaslouží, protože jiní jsou šikovnější a talentovanější.
Mluvíte třeba o youtuberech?
Ti umí něco říct a při tom se natočit. Ano, i to je umění, ale pro mě jako pro člověka, který se věnuje hudbě 20 let, prakticky celý svůj život, a konstantně na tom maká, tak pro mě je to skoro až urážka. Mrzí mě, že nejsou víc vidět lidé, kteří mají nějaké zásluhy – vědci nebo učitelé, ti opravdu vytvářejí hodnotu, která po nich zůstane.
Jak vypadá váš diář?
Mám ho plný zhruba půl roku dopředu.
Napadá mě, zda máte nějaký tajný recept, jak prodlužovat dny?
Bohužel žádný nemám. Spíš bych potřebovala recept, abych neprudila svoje okolí tím, jak jsem nedostižitelná. Trpí tím mezilidské i partnerské vztahy. A také – ale to je moje dobrovolné rozhodnutí – prakticky vůbec nechodím ven. Žádné večírky, žádné kalby. Jednou za půl roku se někde objevím, ale brzy jdu domů, protože mám v dalších dnech nějaký program.
Když odpočíváte, co děláte?
Můj ideální volný den začíná poctivým spánkem, třeba do jedenácti, protože jsem sova. Po probuzení si udělám velký brunch, zajdu ven se psem, zaplavu si nebo vyjedu do přírody, abych si pročistila hlavu. Večer jdu do kina nebo divadla. A pak ještě ležím doma v župánku a koukám na seriály.
Sci-fi, fantasy, Hvězdné války…?
No jasně, jsem geek. Vyrůstala jsem v tom, protože tatínek je dinosaurus českého fandomu, jako jeden z jeho zakladatelů u toho byl od začátku, pašoval třeba i knížky z Polska. Sci-fi, fantasy, komiksy, horory, to byly moje nejlepší pohádky. Vždycky jsem byla divná – četla jsem sci-fi, zajímala se o metalurgii a sbírala japonské meče. Pro vrstevníky jsem byla fakt bizár, ale když jsem přijela na con (sraz fanoušků sci-fi – pozn. red.), tak to nikomu bizarní nepřišlo. To byl můj svět.
Jak jste se dostala k japonským mečům?
Z geekovského světa jsem k nim měla blízko. O metalurgii jsem se začala zajímat ve dvanácti nebo třinácti. Chodila jsem na sérii přednášek o japonské kultuře a úplně mě to pohltilo. Výroba mečů je umění, nad kterým zůstává rozum stát – trvá strašně dlouho tak krásnou věc vyrobit, protože je potřeba vrstvit tisíc mikrovrstev kalené oceli. V Japonsku jsem bohužel ještě nebyla, ale láká mě to. Bylo by úžasné moci se podívat třeba k nějakému mistrovi, bavilo by mě osahat si jejich kulturu od čajového obřadu až po tamní chrámy. Japonsko je postaveno na úctě k tomu, co člověk dělá, a to se mi moc líbí.
Už jste si stihla splnit spoustu různých přání. Zbývají vám ještě nějaké nesplněné sny?
Těch ještě je! Ale nechci je říkat nahlas. Nevyplatilo se mi být příliš konkrétní – člověk si něco přeje, ale řekne to trochu jinak, tudíž se to odehraje, ale odehraje se to jinak, než si původně představoval. Na druhou stranu mi i ne zcela naplněné sny otevřely cesty k setkáním s lidmi, kteří byli v mém životě důležití. Můj největší životní sen je být šťastná a neubližovat svému okolí. Chci být dobrým profesionálem, což je celoživotní boj. Člověk musí být sebekritický, nesmí být sám se sebou spokojený a musí na sobě pořád pracovat.